Překonávání sebe sama….
Možná i tak by se dalo nazvat moje první tetování...
Celý svůj dosavadní život jsem toužila jej mít. Ne proto, že ho mají ostatní, to v době kdy jsem po něm zatoužila nebyl zas takový hit jako mi přijde dnes….ale chtěla jsem se něčím odlišit, nezapadat do škatulek nebo do řady….vybočovat, ale zároveň ne výrazně, nebýt vidět…proto, to tetování, na místě, které se dá krásně zakrýt, ale zároveň může být vidět když budu chtít, ale nebude to dáváno výrazně na odiv…
Tak jsem se po těch dlouhých 13ti letech odhodlávání se, konečně dostavila do Tattoo salonu.
Tatér Láďa - velmi fajn člověk, semnou probral vše okolo….a začal samotný proses, doladění obrázku, nátisk…a pak už ono vytoužené tetování.
Můžu říct, že jsem se bála jako když jdu k zubaři…ale nebylo to tak hrozné jak jsem se celá léta nevím proč, bála. Ale byl to velmi zajímavý a pro mě i jistým způsobem transformační proces…Proces, při kterém člověk prožívá bolest, která se jen těžko popisuje, chvílemi to bylo až paradoxně docela přijemné ale ty stavy…uvolnění emocí při mém kvílení - a propos Láďa to nazval zpěvem a líbivým bez ironie, zcela vyjímečně :D - a zpracování emocí a jejich transformace do vyjádření bolesti mě posunuly o kus dopředu.
Měla jsem po skončení zvláštní pocit, že se semnou něco stalo, že jsem prodělala nějakou změnu…možná jsem i jistým způsobem dospěla. Kdo ví…jen vím, že člověk vydrží víc, než si myslí a dokáže si představit, toto moudro vím sice už léta, ale neustále se o tom na vlastní kůži (a to doslova) přesvědčuji…a každá taková bolest - ať je psychická nebo fyzická nás posunuje v životě zase někam jinam. Jen je potřeba se tomu nebránit a zkrátka si to jen prožít protože se tomu stejně neubráníme. Když si to prožijeme, ono to tu bude jen nezbytně dlouhou dobu a pak to odejde…odmítáním jen prohlubujeme agónii….
Tak jsem to celé vnímala já a muselo to ven :D
