...v nedalekém lese žila jedna malá holčička. Skrývala se tam před celým světem i lidmi, kteří by ji litovali.
Pohled na ni každého nutil soucítit s její bolestí jež z ní prýštila a pro niž nikdo neviděl tu obrovskou spoustu lásky jíž překypovalo její srdce.Víčka svých nádherných a blankytně modrých očí měla ztěžklá nánosem bolesti a smutku a v očích zračila se jí touha po lásce, přikrytá závojem nekonečné bolesti nad ztrátou milovaného člověka. Toužila milovat a být milována, protože věděla, že jedině láska jí vlije novou krev do žil a vrátí ji zpátky do života a k její podstatě bytí.Každá ztráta milovaného člověka bolí, ale nikdo se jí nechce nechat pohltit jako černou tmou, když přijde noc a svým závojem temnoty pomalu zahalí les a vše co je v něm, bez ohledu na to, zda je to živé či neživé.Ale po noci vždy přichází den s novými a třpytivými slunečními paprsky, které ozáří její nádherné modro-černé havraní vlasy a lze zahlédnout v nich odlesky černé až indigové barvy.Leč srdce dál zůstává pod závojem smutku, ačkoli plné lásky. Paprsky slunce jsou moc slabé na to, aby zvládly proniknout hustým lesem až do jejího srdce.Ona však nepřestává věřit, že jednou nánosy smutku opadnou jak těžké okovy a ona začne milovat a žít. Jen vše má svůj čas, protože jedině ten vše zahojí a rány se pak zacelí....
