Oprátka ze strachu

Zvláštní téma, které mě ale přimělo zamyslet se na tím, čím se spousta lidí, mne nevyjímaje, svazuje. 

A to zcela dobrovolně.Je to STRACH. Slůvko skloňované ve všech různých situacích života, ať už našeho nebo druhých.STRACH. Co to je? Je dobrý, je špatný. Může nám hodně pomoci, může nás ale srazit doslova na kolena.Já jsem byla vychovávána v tom, mít strach. Nebavit se s cizími lidmi na ulici (stejně jsem to dělala), nechodit sama v noci po ulicích města (stejně jsem to dělala) a neotvírat nikomu, když jsem sama doma (to jsem taky dělala). Pořád mě byly vnucovány nějaké strachy. Na jednu stranu jsem chodila po nočních ulicích, protože tam byl klid, ale pak jsem se bála ve sklepě našeho paneláku. Strach se ve mě přetransformoval do různých a nesourodých forem, které k sobě absolutně nepasovaly.Na jednu stranu jsem neměla problém se v 21 sbalit a odstěhovat od rodičů na vesnici za chlapem, kterého jsem znala všehovšudy 3 měsíce "i s cestou", ale pak jsem se bála jít do sklepa a říct, rodičům, co se u nás doma děje.Postupem času, co se nám v životě děje máme na výběr, buď se svému strachu můžeme postavit, ale často ovlivněni výchovou a okolím a člověk místo aby se tomu postavil, bojí se bojovat se strachem, postupně se jím nechává sžírat...vlastně často máme strach, překonat strach. A tím si krásně utahujeme kolem svého života smyčku strachu a dostáváme se do "krásně" bludného kruhu...Strach bychom měli využívat jako schůdky k lepším zítřkům, novým plánům, životním cestám, posunům. Strach nás nemá ničit, sžírat zevnitř. Nemáme mít strach ze strachu, strach opustit jej. Má být hnacím motorem, ne naší oprátkou.Ale nejtěžší je, překročit ten stín strachu, překročit vlastně jen svůj vlastní stín, vykročit na ten schůdek před námi nebo nasednout na ten projíždějící vlak....Ne, strach nás nemá svazovat, škrtit, brzdit....má nám pomoci posouvat se dál....