O bojovném Káčátku, part No.1.

UPDATE Příběh ze života ošklivého káčátka, které se muselo poprat s tím, co ho potkalo. Svůj život na tomto světě, v tomto čase, si musela tvrdě vybojovat...

...doslova a do písmene si vybojovat vůbec být na světě a na živu. Nebýt odkázána na zdravotníky, na lékařské přístroje, na rodiče a žít plnohodnotný život.Neměla to lehké ani v následujících letech, kdy se potýkala s různými nástrahami života, lidí, světa kolem ní. Ale to trochu předbíhám. Narodila se před 36 lety a několika měsíci. Byl to malý uzlíček s černými kudrnatými vlásky a čokoládovými kukadly. Holčička, co se na svět usmívala, prvorozená dcerka svých rodičů... Ale co osud nechtěl, narodila se s vrozenou vadou, kterou doktoři objevili až po roce, co byla na tomto světě. A ten svůj provní rok na tomto světě bojovala o přežití. Ale co si budeme povídat, před 36 lety nebyla medicína tak daleko, zvlášť na malém městě kde se narodila a vyrůstala, tak daleko, jako je dnes. Po všech možných útrapách, bojích o holý život zjistili, že má zdvojenou ledvinu, což by sám o sobě nebyl problém, ale k tomu se přidaly i zdvojené močové cesty, zřejmě měla mít brášku nebo ségru (brášku si vždy přála, staršího a vždy cítila, že jí něco tzv. schází). Bohužel se stalo to, co se stát může, že se cesty zatočily tak, že se velká část moči, místo z těla ven, vracela zpátky do těla, což způsobovalo různé těžké záněty a jiné komplikace ohrožující Kačenku na životě. V roce jí udělali potřebné operace, v roce a půl další a ona zase mohla fungovat jako normálně vyvíjející se miminko, aniž by ji to ohrožovalo na životě.Jak tak roky plynuly, trávila hodně času v nemocnicích, po vyšetřeních, kde ani sestřičky (už v době kdy začala vnímat, že je holka), natožpak paní doktorky nebyly zrovna moc příjemné a ohleduplné k dětské duši i tělu. Podstupovala každodenní vyšetření a kontroly na dětském oddělení gynekologie s hrůzou a strachem, co zase ta zlá paní doktorka bude dělat. Vydržela, nezbylo jí nic jiného. Vydržet musela, musela pohřbít to dítě uvnitř sebe a vydržet, bez rodiny, bez návštěv, připadala si opuštěná, nevěděla co se děje, jak dlouho tam bude, rodiče za ní na infekční oddělení fakultní nemocnice kde ležela nemohli, tak si vytvořila obranné mechanismy a musela to ustát. Bez objetí, pohlazení, bez možnosti útěchy od mámy, kterou každé malé dítě potřebuje.. Ano, bylo to náročné, kamarády si hledala už jako malá těžko, byla prostě svá, rodiče za ní do nemocnice na návštěvy nemohli a tak se musela spoléhat jen na sebe a nějak to tam vydržet s myšlenkou, že už určitě půjde brzy domů. Jenže pro tak malou citlivou dětskou duši je to spíše špatně, vytvoří si pak obranné mechanismy a obrní se ocelovými stěnami, aby k ní jen tak nepronikly bolesti zvenčí a nepustí k sobě už nikoho. Když jí bylo tak 7 let, stále absolvovala různé kontroly, zákroky, vyšetření, rodiče odešli venčit psa, oba, kdosi zavolal - tehdy doma měli ještě jako telefon pevnou linku. Ten někdo co volal, se zeptal, zdali jsou rodiče doma, ona odvětila, že šli venčit pejska, oba, že je doma sama jen se ségrou. Pán tvrdil, že je doktor. Malá holka, nemajíc rozum, nevěděla, po doktorech trávila hromadu času, takže jí nepřišlo nic divného na tom, proč by pan doktor nemohl volat k nim a takzvaně ji zkontrolovat. Přecijen v nemocnici to byla kontrola den co den a nic příjemného.Prý co má na sobě zeptal se onen mužský hlas v telefonu, odvětila, že tílko a kalhotky - byla zvyklá doma chodit na lehko. Hlas se zeptal, zdali si může rukou sáhnout do kalhotek a tam dole si to zkontrolovat. Kačenka nevěděla, myslela, že ji pan doktor chce nějakým způsobem zkontrolovat, zdali se vše dobře hojí, do telefonu byl laskavý, což v nemocnici takový laskavý přístup moc nezažila, tak poslechla, ale v tu chvíli přišli domů rodiče a "přistihli" Kačenku s rukou v rozkroku. Když  onen hlas takzvaný "pan doktor" slyšel, že přišli rodiče domů, okamžitě zavěsil. Rodiče se ptali co to dělá, odpověděla, že volal "pan doktor" a chtěl ji zkontrolovat. Nikdo jí nic nevysvětlil, že to nebyl doktor, nikdo jí nevynadal. Nikdo jí nic neřekl, řekli jí jen že tohle už nesmí nikdy udělat, poslechnout takhle někoho na telefonu a kdyby zase někdy zavolal, má okamžitě zavěsit, pokud nebudou oni doma. A tak Kačenka zcela nemoudrá, malá holčička tuto záležitost nějakým způsobem vytěsnila, protože nevěděla jak s tím naložit, jen si myslela, že to je špatné… Čímž se opět zesílila obranná stěna proti celému světu. Jak si tak dál žila, snila, nevěděla co je špatné a co není, utvářel s jí podivný vztah k jejímu tělu, dále podstupovala nepříjemná vyšetření u nepříjemných paní doktorek a pánů doktorů, kde se musela odhalovat a musela snášet bolest a vše okolo, ale všichni k ní přistupovali, že je přece ženská, tak něco vydrží. Co na tom, že to byla malá holka, kterou teprve čekala za pár let cesta raného dospívání, kde se vše formuje? To nikdo neřešil, protože přece musí vše vydržet. Nevěřila si, byla zlomená doktory, vyšetřeními, bolest brala jako nutné zlo, součást vyšetření, vyšetření jejích intimních partií, neměla vztah k sobě a nevěděla jak přistupovat sama k sobě hlavně "tam dole". Takhle přemýšlela, nikdo jí to nevysvětlil, nikdo jí nic neřekl. Nikdo jí neobjal, nikdo jí neřekl že se to musí, protože tam při narození bylo něco špatně, nikdo ji neobjal, nepohladil, ani nedržel za ruku při těch všech příšerných vyšetřeních. Musela vždy vše jen vydržet, protože jí to tak říkali. Když přišlo dospívání, dostala od babičky, ano od babičky knížku o Pohlavním životě - encyklopedii, k narozeninám, kde si ledacos přečetla, kde se dozvěděla jak vše funguje. Další knížku jí pořídil paradoxně otec, jmenovala se Děvčátka na slovíčko, napsaná dvěma doktory, gynekology. Ti vše v knížce popisovali lidskou a srozumitelnou cestou, tak aby to dospívající děvče pochopilo. Když přišla první menstruace, tak už věděla co se bude dít a co má dělat, protože měla vše načteno, nebýt knížek, neví která bije, doma jí nic neřekli, ale knížka nikdy člověka, natož holku po takových nemocničních zážitcích nikdy nepřipraví na skutečný život a skutečné potřeby a pocity spojené s dospíváním.  Kačenčiny první sexuální zážitky byly horší. Na to nikoho a nikdy žádná knížka nepřipraví, zvlášť když si Káčátko nevěřila, měla pošramocený přístup sama k sobě díky zážitkům z nemocnice, od doktorů a po tom telefonátu tehdy. Nevěřila si, myslela si, že je ošklivá, nezajímavá, natož že cokoli dole, její pohlavní orgány, mohou zažívat i něco příjemného, něco jiného než co znala doposud….Pak spatřila jeho, na víkend, prázdniny u babičky, sice ve stejném městě, přesto tak daleko od rodičů. Když ho spatřila, země se zatřásla. Bylo jí tak 12 let a  on…on byl tak krásný. Blonďák, albín, s modrýma očima, jež  u rámovaly brýle s modrými obroučkami. Byl krásný, byl každé prázdniny u prarodičů, v domě, kde trávila čas u babičky ona. Měla pro něj slabost od první chvíle co jej spatřila a začala se trochu víc zajímat o chlapce. Kačenka měla oči jen pro něj, jenže pro něj ona byla dlouho neviditelná….až jednou, si jí všiml. Jí, ošklivého káčátka si všiml, on a jeho kamarádi. Začal se zajímat, myslela si, že se mu líbí, skutečně líbí, jí to imponovalo. První kluk, co projevil zájem. Když na ní poprvé sáhnul, tam dolů, byla v sedmém nebi. Bylo to příjemné, něco nového, co nikdy nezažila, co netušila, že by mohla zažít, protože doposud to byla jen samá bolest a utrpení...to s ním, to bylo její malé tajemství. Někomu se líbila, JEMU se líbila. Co na tom, že ji zneužíval, tehdy jí to nedocházelo. Neměla z toho rozum, nechápala to, neměla se komu svěřit, komu to říct.... Ale když se začala trochu bránit, protože jen tohle jí přece nestačilo, chtěla mít kluka, chtěla být jen s ním, mít ho jen pro sebe, bez těch jeho nohsledů, nechtěla jen to samé, osahávání tam dole a na prsou, už to tak snadné nebylo. Setkalo se to s negativní odezvou, kamarádi mu pomohli trochu Kačenku přidržet, aby se mohl ON trochu víc vyřádit. Možná měla štěstí, že šli okolo lidi, protože v parku, kde byli nebylo dost zákoutí, kde by je nikdo neslyšel nebo nemohl vidět či nachytat, možná ho to přestalo jen v tu chvíli bavit, chtěl ji jen vyděsit, to se už nedozví. Každopádně tehdy jí to došlo, že takhle to taky asi v pořádku není, že ji jen zneužívá, že tohle nebude její kluk, že se nebudou jen vodit za ruce, že nikdy nebudou sami, že se mu nemůže s ničím svěřit, došlo jí, že se vůbec nezajímá o její tehdy ještě do jisté míry dětskou duši, ikdyž už dost obrněnou proti všemu. Došlo jí, že využil její naivity, jejího nízkého sebevědomí a toho, že ona je do něj zahleděná. Už v takhle brzkém věku dostala za vyučenou od života, ale protože neměla komu se svěřit, komu to říct, nechala si to pro sebe. Nějak se tím poprala sama, svěřila se akorát deníčku, který si tehdy psala, ale tím to skončilo. Jak se mohla s tím vším vypořádat? Nijak. Prostě to v sobě nějak uzavřít, vytěsnit, po tom, co to hodí na papír a nechat to trauma ať si žije svým životem. Netušila že se to časem nakupí, že to je špatně... Jak tak prázdniny utekly, potkala kluka, v jejích 13ti někdo o ni skutečně jevil zájem. Skutečný zájem, jí to imponovalo. Přeci jen to byla holka, co si moc nevěřila. Byl to kluk stejně starý jako ona, ze skautu, kam chodila, akorát z chlapeckého oddílu. Mívali ve stejný čas i oddílové schůzky, společné aktivity na oddíle, víkendové trampování po lese, takže se měli příležitost poznávat. On jí nosil kytičky, ale i dělal naschvály. Ona vše snášela, nevěděla co je správné, co je už za hranicí, přece vždy donesl kytičku. Na táborech, kam jezdili jí nosil kytičky, ale zároveň jí i ubližoval, hodně ubližoval ,fyzicky, ale vždy to skrýval za srandu, až to jednou tu únosnou mez překročilo - málem ji utopil. Nikdo nevěděl, že to je blbá sranda, než to všem došlo, mohlo být pozdě. Naštěstí se ráda potápěla a pod vodou vydržela dost dlouho, jediný plus. Ale on druhý den ráno, před rozbřeskem donesl tajně do stanu kytičku jen pro ni. Aby si ji udobřil. Všichni viděli, jak se Ti dva k sobě "mají" tak se jim rozhodli uspořádat táborovou svatbu. Ji oblékli do bílých šatů, které tam měli na celotáborovou hru Sluneční paní, jeho navlíkli do černých džínů a černého trika a u táboráku je oddali. Byla to taková táborová sranda, ale zároveň celotáborový závazek. Opět se Kačenka nechala do něčeho natlačit a něco snášela. Vlastně dobrovolně postupovala sebedestrukci. Protože přece musí něco vydržet jí vždy říkali. Nikdo neviděl, že ona trpí, nikdo to vidět nechtěl, neměla se komu svěřit, nikoho to nezajímalo.... Když jim bylo 15 a byl to pro Káčátko poslední tábor, už nebyli pod zákonem. Strávili spolu noc. Stále se vídali, než šli oba na střední a začalo ubývat času na sebe. Vše bylo fajn, než se ji před koncem prázdnin pokusil znásilnit. Byla od něj zvyklá na ledacos, ale tohle nečekala. Moc nechybělo, asi při ní stáli opět všichni svatí, že ho někdo vyrušil. Kdo ví, co by bylo. Tenhle zážitek jí otevřel oči, už ho nechtěla nikdy vidět. Jenže malé město, oddílové schůzky….ale jak začala škola, na kterou dojížděla, neměla tolik času a tak se vídali méně a méně…ale další traumatický zážitek a špatný přístup k sexu jí zůstaly. Nikdy nepoznala jak by to skutečně mělo být. Zažila jen využívání, za facku kytku a omluvu a vše zalito sluncem. Nadělalo jí to paseku do zbytku života, který si tady musela těžce vybojovat. Teď v 36 letech se začíná zajímat, proč ten přístup k sobě a sexu má takový jaký má. Protože minulost nesmaže, to jak žila, nesmaže. Ale je potřeba ty traumata zpracovat. Je to dospělá žena, učící se znát svoji cenu a nabrat sebevědomí, protože si moc dobře uvědomuje, co v životě už dokázala. Ale je to těžké. Protože o ten život nejednou bojovala a svoje tělo dávala všanc ledasčemu. Ale musí se naučit netrestat a najít si k sobě cestu. Protože život může být i krásný ve všech směrech…. Malé dítě, které mělo mít na tomto světě jen radosti trávilo většinu svého života v nemocnici, opuštěné bez pohlazení a lásky rodičů, utrpení na vyšetřeních, na které ji vozil otec, při kterých trpěla, brečela, ale vždy se jí jen dostalo reakce, že to musí vydržet. Že něco  přece vydrží, je přece ženská, co na tom, že jí bylo 5, 6, 7, 8....let.  TO BE CONTINUED...